Výhled z balkónu

9. září 2012 v 12:30 | Danča |  Literární pokusy
Drahý bratře.

Doufám, že se brzy uvidíme, že mě přijedeš navštívit. Potřebuji tě tu. Tento dopis píši, abych měla jistotu, že pravda vyjde najevo. Den, který mi ze života navždy vymazal pocit bezpečí a jistoty, nezačal jako včerejší den, nebo ten den předtím. Byla jsem svědkem vraždy.
Eduarde, určitě si pamatuješ na mé dlouhé noční procházky, když jsem nemohla usnout. Zhoršilo se to. Nedokážu sama usnout, musím se omráčit kladivem a omdlít do postele.
Ten den, kdy jsem to viděla, jsem se probudila velmi brzo. Sedla jsem si na balkón, do svého houpacího křesla a čekala jsem, dokud nevyjde slunce. Sama, ve tmě. Ulice byly tiché, liduprázdné, osvětlené jen pouličními lampami. Pak jsem uslyšela kroky, blížily se a byly čím dál rychlejší. Pak se dole, pod balkónem objevila mladá dívka. Vyděšeně se rozhlížela kolem. Plakala. Když za sebou uslyšela kroky, dala se znovu na útěk. Pronásledovatel ji však dohonil. Pořád lituji toho, že jsem vstávala tak brzy. I když bylo velmi šero, viděla jsem, jak ji zabil. Jak jí nožem prorazil hruď. A znovu a znovu. Než vrah utekl, rozhlédl se pořádně kolem, aby se ujistil, že ho nikdo nespatřil. Zahlédl mne. Když se na mě podíval, naskočila mi husí kůže po celém těle - tolik jsem se bála. Potom zmizel. Najednou tam nebyl. Bylo to děsivé.
Bratře, bojím se, že si pro mě přijde. Jakmile se setmí, už raději nevycházím z domu. Nechodím temnými uličkami a ani na balkón si nesedám. Bojím se, Eduarde, velmi se bojím.
S láskou tvá sestra Sophie


Vrásčitá žena přestala psát, a napřímila se. Něco totiž zaslechla. A znovu a znovu. Bum, bum. Jako kdyby někdo ve vedlejším bytě klepal na stěnu. Nebo možná na dveře. Zaslechla výkřik. A pak už jen ticho. Ten křik poznala - stejně křičela i ta mladá dívka, kterou viděla Sophie umírat. Pořád bylo jen ticho. Věděla, že si pro ni přišel. Přišel ji konečně umlčet. Začala panikařit. Jediné co věděla, bylo, že musí utéct. Popadla kabát, vzala si peníze, zamkla byt a už utíkala tmavou chodbou ke schodišti. Nedoběhla ani na pátý schod, když ji někdo chytl zezadu za vlasy a přitáhl ji zpět. Sophie byla na pokraji zhroucení. Nic už nevnímala, slyšela jen útržky toho, co neznámý vrah říkal.

"Neměla jsi to vidět… …zemřít…"

Poslední, co vnímala, byl chladný kov přiložený k jejímu krku. Poslední, co viděla, byly tmavé oči plné zášti. Poslední, co cítila, byla zloba. Nekonečná zloba.

Sophie se zhroutila do kaluže vlastní krve. Mrtvá.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 LoVEbOOkS LoVEbOOkS | 10. září 2012 v 16:07 | Reagovat

skvělý !!! tos dělal sama? smekám :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama